Stávka v NHL bude a když už i Don Cherry říká, že se blíží, ani já nevidím věci dobře. Proč ovšem nezapomenout na chvíli na ta muka, která nás za měsíc a půl čekají, a nepodívat se do vzdálenější budoucnosti? V Břeclavi a Piešťanech se totiž minulý týden odehrál prestižní Memoriál Ivana Hlinky, který je mnohými považován za lepší soutěž, než samotné MS do 18 let. I letos se na jižní Moravě a západním Slovensku sešli ti nejlepší prospekti z daného ročníku (1995) a soutěžili nejen o pohár, který je úctou nejslavnějšího českého kouče všech dob, ale také o pozornost skautů z NHL. Právě tam totiž velká část účastníků turnaje za několik let skončí.

Není jasné, jak velká bude, ale celkem snadno se dá předpovědět, jaký výběr bude mít v nejlepší lize světa nejvíce zástupců. Samozřejmě je to zlatý výběr kanadský, který ve finále v Piešťanech rozdrtil Finy čtyřgólovým poměrem. O tuto důležitou výhru se ohromně zasloužil Nathan MacKinnon, s největší pravděpodobností budoucí hokejová superstar, kterou už nyní přirovnávají k Sidneymu Crosbymu. Přestože ale pocházejí tito dva ze stejné obce nedaleko Halifaxu, k MacKinnonovi spíše sedí Zach Parise nebo Claude Giroux. Ke Crosbymu se dá přirovnávat snad jen co se potenciálu týče.

Kanadu ale nevedl jediný muž. Za úspěchem totiž stála pevná obrana, kde skauty ohromovala především tři jména. Prvním je univerzální zadák Josh Morrissey, který přijde na řadu někdy ve druhém kole, druhým skálopevný poslední obránce Darnell Nurse, jehož otec je z karibského ostrova Trinidad, a třetím je ofenzivně laděný bek Jordan Subban, mladší bratr P. K. z Canadiens a Malcolma z Bruins. Podobně jako Morrissey, i Nurse se Subbanem, oba mimochodem hráči černé pleti, kteří byli na soupisce Kanady hned čtyři, přijdou na řadu na přelomu prvního a druhého kola.

V brance Kanady se velice slušně předvedl Zachary Fucale z Quebecu, provincie proslulé vychováváním prvotřídních gólmanů. Ale celkově nejspíš nemůžeme očekávat, co se brankářů týče, silný ročník. Fucale nebyl nijak ohromný, ale přesto byl nejlepším strážcem branky na turnaji. Útok pak kromě MacKinnona táhli Max Domi, syn bývalého bitkaře Tie Domiho, který však exceluje ve tvoření hry, a střelci Curtis Lazar s Bo Horvatem.

Na druhém místě v turnaji skončili Finové, což se dá považovat za úspěch. Ti se samozřejmě prezentovali houževnatým výkonem, přesně tak, jak jsme na to zvyklí, a občasnými technickými vymoženostmi. Možná že na turnaji hrál i nástupce bratrů Granlundů, kterým je Aleksi Mustonen. Myslím, že jsem ho právě popsal skvěle, ale pro ty, co nechápou, jedná se o technicky mimořádně vybaveného útočníka.

Švédové zklamali a po průměrném výkonu skončili až na třetím místě. Bohužel jsem neměl možnost vidět jejich hru na vlastní oči, z MS do 18 let, které se letos konalo v Brně, Znojmě i Břeclavi, si ale pamatuji dva důrazné útočníky, připomínající Gabriela Landeskoga. Jsou jimi Jacob de la Rose a André Burakowsky.

Pro Českou republiku byl turnaj ohromným úspěchem. Čtvrté místo by snad nikdo v době, kdy dostává náš mládežnický hokej jeden negativní ohlas za druhým, nečekal. Češi se ale rvali o medaile vskutku nebojácně a co víc, jednalo se spíše o týmový výkon, nežli hrdinství několika individuálů. Bylo ale vidět, že hráči byli sehraní a hodlali riskovat vše pro vítězství. Například karlovarský Ondřej Šafář musel odcestovat domů se zlomenou nohou po zápase s Ruskem. To jeho defenzivní kolega, Jan Štencel na turnaji zůstal až do konce a byl pro svůj tým ohromným přínosem. Přestože moc nevyrostl, dařilo se mu spíše ve vlastní zóně. A ten moment, kdy unikajícímu ruskému forvardovi vypíchl puk vskutku podařenou rybičkou, který byl odměněn potleskem skvělého břeclavského publika, byl doslova nezapomenutelný.

Rusové se umstili za Čechy, právě na pátém místě, a turnaj se jim moc nepovedl. V kategorii osmnáctiletých však nikdy nebyli příliš silní. Rudá armáda vyniká až od juniorů a tentokrát tomu až na jednoho hráče nebylo jinak. Tím jedním hráčem byl Nikita Zadorov, obrovitý zadák hrající v kanadské OHL za London, kterého bych nazval mixem Alexeie Emelina a Andreie Markova. Je vskutku velký, takže přes něj jen tak neprojdete. Zároveň je ale obratný, s pukem to celkem umí a jeho rána od modré budí respekt mezi gólmany.

Podobného hráče měli na soupisce i Švýcaři. Rodák ze země helvétského kříže má však výhodu v tom, že půjde na draft až za dva roky. Jeho jméno je Phil Baltisberger a už nyní hraje s klidem a pohodou ostříleného veterána. Není rychlý ani nehraje tvrdě do těla. Jeho klíčem k úspěchu jsou vůdčí schopnosti, již zmiňovaná pohoda, kterou zachovává i mimo led, tvrdá rána od modré, schopnost dirigovat přesilovku a také schopnost být ve správný čas na správném místě. Jeho poziční hra byla opravdu skvělá a časem ji Švýcaři ocení i o pár úrovní výše. Baltisberger je na tom dobře i fyzicky a když jeho psychickou i fyzickou pohodu smícháte, přidáte hokejovou inteligenci a potenciál a pořádně necháte vyvinout, bude vaše budoucnost vskutku zajímavá.

No a nakonec se koukněme na Američany, kteří ohromně zklamali a umístili se až na sedmé příčce. Důvodem může být nedostatek defenzivního talentu a gólmanské kvality. Z obránců jednoznačně vynikal Connor Clifton, obrovitý zadák, jenž neváhal používat své kilogramy a centimetry a například v zápase s Finy byl snad jedinou překážkou Seveřanů v cestě k americké brance.

Kvalitu ale mají Spojené státy vepředu. Body totiž obstarával Adam Erne, který má takový střelecký instinkt, že by měl jít na draftu 2013 v prvním kole. Velký potenciál má i Justin Bailey, který těží z toho, že na tak velkého pořízka je nečekaně rychlý i obratný s pukem. Jeho další výhodou je hokejová inteligence.

O americkou obranu se při příštím draftu ale nemusíte bát. Někdy na podzim 1994 se totiž narodil Seth Jones, který na turnaji kvůli svému věku chyběl, ale na draftu nebude chybět mezi nejlepší pětkou. Právě mě napadlo přirovnat ho k Shea Weberovi a vskutku to není špatný napád. A nejedná se jen o typ hráče, ale i o výši potenciálu.

O slovenský výběr jsem bohužel přišel na obou velkých akcích této kategorie letošního roku. Hodně se mluví o Martinu Rewayovi, který hraje v Česku za Spartu. Vypadá to ale, že zdánlivě krušné období středoevropského hokeje Slováci tak lehce jako Češi neprojdou.