V době, kdy většina týmů balancuje na samé hraně platového stropu se v lize najde množství kontraktů, u nichž manažeři pravděpodobně litují, že je vůbec podepsali. Hráči, kteří jsou jimi vázaní, totiž z různých důvodů nenaplňují očekávání a nevýhodné smlouvy z nich činí v podstatě nevyměnitelný obchodní artikl. Pokud už k nějakému trejdu dojde, jde většinou o pouhé prohození borců s velkou platovou zátěží, jako tomu letos bylo v případě Milana Lucice a Jamese Neala (momentálně Calgary a Edmonton). Pojďme se podívat na šest aktuálních případů, kdy se rozdíly mezi očekáváním při podpisu smlouvy a následnou realitou ukázaly jako nejvíce propastné.

6. Johnny Boychuk ($6M, zbývají tři roky)

Robustní 103 kg vážící obránce má za sebou rozhodně více než solidní kariéru v nejlepší lize světa, když se blíží hranici 700 odehraných zápasů a v jeho nejlepších letech by se dal tak vysoký plat poměrně lehce odůvodnit. S přibývajícím věkem se ovšem Boychuk začal propadat sestavou a přestože stále nepatří mezi vyloženou zátěž kádru Islanders, ve 35 letech jeho forma postupně upadá. Ze současného kontraktu mu zbývají ještě necelé tři roky, což znamená, že svému týmu bude zabírat cenné místo v platovém stropu až do svých 37 let.

Boychukova bodová produkce nikdy nebyla na poměry obránců mimo ligový standard, pouze sezóna 2014/15 se mu v tomto ohledu výrazně podařila. Šlo o jeho první ročník v dresu Islanders a kanadský bek se předvedl 35 body (9+26), od té doby ale jeho přínos postupně klesal. Vítěz Stanley Cupu z roku 2011 před rokem zapsal už jenom 19 bodů a dá se očekávat, že jeho příspěvek v letošní sezóně bude na podobné úrovni (zatím má 7 bodů za 28 zápasů). Navíc v posledním ročníku platil Boychuk za nejhoršího obránce celého týmu, pokud šlo o statistiku zamezení střeleckým pokusům soupeře. Tento kontrakt rozhodně není tím nejhorším v lize, ovšem poměr mezi reálným přínosem hráče a platem, který dostává, je tu v opravdu špatné rovnováze.

5. Jonathan Quick ($5.8M, zbývají čtyři roky)

Zařadit Quicka na tento seznam z určitého pohledu lze považovat za rouhání a já mu tím rozhodně nechci odebírat zásluhy, které měl na dvou Stanley Cupech v dresu LA Kings. Sluší se napsat, že tento kontrakt se týmu vrchovatě vyplatil, ovšem v momentální situaci už je zkušený gólman pouze přítěží a rozhodně nebude tím mužem, který svým spoluhráčům pomůže ze samého konferenčního dna. Quick podepisoval desetiletý kontrakt v roce 2012 a ještě několik sezón poté stále platil za jednoho z nejlepších brankářů světa. Na rozdíl od borců jako Luongo nebo Fleury ale jeho forma s přibývajícím věkem šla rapidně dolů.

Mezi lety 2013 a 2018 se Quick nikdy v základní části nedostal se svou úspěšností zákroků pod 91,5 % a průměr inkasovaných branek na zápas nikdy nečinil více než 2,4. Poslední sezóna a půl je ovšem pro zkušeného Američana jako z noční můry, protože minulý ročník zakončil s úspěšností 88,8 % a průměrem 3,38 branek na zápas. Letos to není o nic lepší, úspěšnost klesla na 88,4 % a průměr branek na zápas se pouze nepatrně zlepšil na 3,24. Quick momentálně patří ke statisticky nejhorším gólmanům v celé lize a vzhledem k tomu, že mu táhne na 34 let se nedá očekávat žádné výrazné zlepšení. Lze tedy napsat, že Kings teď zpětně platí daň za smlouvu, která je pomohla dostat na vrchol celé ligy.

4. Karl Alzner ($4.625M, zbývají tři roky)

Tohle se Montrealu opravdu nepovedlo a generální manažer Marc Bergevin tímto kontraktem udělal z Alznera jednoho z nejlépe placených hráčů rezervní AHL. Psal se rok 2017 a kanadský bek za sebou měl několik solidních sezón v dresu Capitals, přičemž v té derniérové dokonce zapsal 23 kladných bodů ve statistice +/-. Smlouva v americkém hlavním městě mu skončila a on se tak stal nechráněným volným hráčem, čehož využili právě Canadiens. Bergevin na stůl položil pětiletou smlouvu s průměrným platem přesahujícím 4,5 miliónu dolarů a od Alznera se logicky čekaly velké věci.

Už jeho první sezóna v kanadské metropoli ale ukázala, že toto rozhodnutí bylo velkým přešlapem. Takřka stokilový obránce sice odehrál všech 82 zápasů, ale zároveň vyrovnal své kariérní maximum ve ztrátách puku (90) a ročník končil se sedmi zápornými body ve statistice +/- a 40 trestnými minutami. Od té doby odehrál Alzner v NHL pouhých 9 zápasů, načež byl poslán na farmu do týmu Laval Rocket, kde dohrál minulou sezónu a v té letošní už pro jistotu do prvního týmu Montrealu nebyl povolán ani jednou. Nestává se často, aby hráč, který ani není součástí prvního týmu, představoval takovou platovou zátěž pro celý klub. Alznerova smlouva tak platí za jednu z nejhorších v celé lize a Montrealu reálně hrozí, že bude mít kanadského obránce na výplatní pásce až do jejího konce.

3. Andrew Ladd ($5.5M, zbývají čtyři roky)

Ladd je dalším příkladem hráče, který nedlouho po podpisu velké smlouvy skončil v AHL a nejeví se nijak pravděpodobně, že by byl ještě jakkoliv využitelný pro první tým. V sezóně 2015/16 bývalý kapitán Winnipegu zaznamenal 48 bodů a vzhledem k tomu, že jde o útočníka, je celkem s podivem, že mu takový výkon stačil na poměrně lukrativní kontrakt. V případě podpisu výše zmíněného Alznera se výše platu dala omluvit alespoň relativně vydařenými sezónami, které mu předcházely, ale zde to lze jen složitě. Laddovým kariérním maximem je (a asi navždy zůstane) 63 bodů z ročníku 2014/15, což z něj přinejlepším činí nadprůměrného forvarda v rámci ligy, ale rozhodně ne hráče, jehož kontrakt by měl zatížit platový strop takovým způsobem.

Tento příběh měl poměrně očekávané vyústění, když produkce kanadského křídelníka postupně klesala, až byl raději poslán na farmu. V sezóně 2016/17 to ještě bylo 31 bodů, v té další už jen 29 a následně pouze 11. V průběhu minulého ročníku se tak Ladd ocitl v AHL a od té doby navléká dres Bridgeportu, kde doposud odehrál celou současnou sezónu. Jeho povolání do dobře fungujícího týmu Islanders by v momentální situace nedávalo smysl a dvojnásobný vítěz Stanley Cupu tak svou zašlou slávu opráší už jen velice složitě.

2. Brent Seabrook ($6.875M, zbývá pět let)

Po Quickovi jde o dalšího hráče, který toho pro svůj tým udělal více než dost a fanoušci tak pravděpodobně s kritikou jeho kontraktu budou opatrnější. Největším problémem u Seabrookovy smlouvy je její délka, protože zkušenému obránci běží až do jeho 39 let. Už v současné chvíli platí, že na úroveň NHL nestačí a představa toho, jak nedostatečná jeho výkonnost bude za další čtyři sezóny, není pro Blackhawks nikterak pozitivní.

Seabrook vyhrál s Chicagem tři Stanley Cupy, na kterých měl velký podíl a byl kostrou veleúspěšného týmu, jenž panoval celé lize podstatnou část této dekády. Ale čas nelze zastavit a i na ty nejlepší hráče čeká útlum, v případě rodáka z kanadského Richmondu byla jeho suverénně nejhorší sezónou ta poslední. Ze všech ligových obránců, kteří odehráli alespoň 500 minut, dovolil Seabrook soupeřům nejvíce střeleckých šancí, byl druhý ve statistice vyložených brankových příležitostí, které s ním na ledě Chicago svým sokům dovolilo a ve statistice očekáváných obdržených gólů na 60 minut byl třetí nejhorší v celé NHL. Špatná čísla v defenzivních statistikách by šla částečně omluvit, pokud by byla vyvážena větším přínosem do ofenzivy, ovšem Seabrookových 28 bodů patří spíše do průměru mezi obránci.

1. Milan Lucic ($5,25M, zbývají 4 roky)

Psal se rok 2016, Lucicovi bylo 28 let, měl za sebou sezónu, ve které zaznamenal 58 bodů a právě mu skončila smlouva v LA Kings. Šlo o vysoce ceněného robustního křídelníka, který se zvládal prosazovat svou fyzickou hrou a na svém kontě měl vyhraný Stanley Cup v dresu Bostonu. Peter Chiarelli, generální manažer Edmontonu, tedy vsadil všechno na jednu kartu a rodákovi z Vancouveru nabídl sedmiletou smlouvu na 6 miliónů dolarů (po trejdu se roční průměr snížil na 5,25) ve snaze udělat z něj parťáka Connora McDavida do první formace. Všechny tyto úvahy vypadají s odstupem času více než směšně.

Celkem 56 bodů v první sezóně za Edmonton není špatných a přestože hráč s podobným platem by měl atakovat vyšší mety, nešlo o vyložený propadák. Od této chvíle ale šla Lucicova potence jenom směrem dolů a jelikož se postupně propadal sestavou až do čtvrté formace, nikdy nenaplnil důvěru, kterou do něj Chiarelli vložil. V ročníku 2017/18 už zapsal jenom 34 bodů, o rok později to bylo ještě horší a s 20 body se na Kanaďana začala snášet tvrdá kritika. Za své působení u Oilers se nikdy nedostal do kladných čísel ve statistice +/- (-3, -12 a -9) a během tohoto léta tak došlo k výměně.

James Neal a jeho kontrakt na 5,75 miliónů dolarů ročně rozhodně není žádnou výhrou, ale jeho přínos pro tým je přeci jen nesrovnatelně vyšší. Neal letos doposud zaznamenal 20 bodů (14+6), zatímco na druhé straně Lucic v dresu Flames má bodů pouze 8 (3+5). Šlo o výměnu dvou smluv, jejichž podepsání oba celky výrazně litovaly, ale Oilers z tohoto trejdu nakonec i tak vyšli jako vítězové. Vzhledem k tomu, že Lucicova bodová produkce půjde pravděpodobně ještě více směrem dolů, je jeho smlouva na takřka čtyři další roky opravdu velkou a nesmyslnou zátěží.


Autor: Ondřej Hradecký