Jednosměrná jízdenka, vítejte ve Smashvillu!

26. 12. 2016, 20:00 » Perličky - Autor: Tomáš David

(zdroj: NHLportal.cz)

Národní hokejová liga píše mnoho dechberoucích a napínavých příběhů nejen na ledě, ale též mimo něj. Ty nejzajímavější si můžete přečíst na webu 'Players tribune'. My jsme si vybrali emotivní vyprávění Mikea Fishera, současného kapitána Nashville Predators a přeložili jsme ho pro Vás. Vydejme se tak společně po stopách tohoto zkušeného veterána a přečtěme si jeho příběh.

Žádný hráč si nepřeje, aby se objevila hlava generálního manažera jeho týmu ve dveřích kabiny se slovy, zda by se s Vámi mohla na okamžik vidět mezi čtyřma očima. Je to situace, o níž slýcháte, zároveň však doufáte, že se do ní nikdy sami nedostanete. A přesně toto se stalo v únoru roku 2011 během mé jedenácté sezony v dresu Ottawa Senators.

Převlékal jsem se po tréninku v Calgary, když za mnou přišel Bryan Murray se slovy, zda bych za ním mohl na vteřinku zajít. V tu chvíli mi pokleslo srdce, jelikož jsme prohráli asi jedenáctý zápas v řadě a množily se spekulace o mé možné výměně. Vyšel jsem tedy za ním a on mi oznámil, že mě právě vytrejdoval.

‚Svatá makrelo‘, pomyslel jsem si v tu chvíli. Vždy sice víte, že je to součástí byznysu a u každého existuje šance na změnu působiště. Když ale ta slova slyšíte, absolutně Vás šokují. Speciálně to poté platí pro hokej, protože jsou někteří Vaši spoluhráči jako Vaše rodina. Po těchto Bryanových slovech jsem si ihned vzpomněl na kluky, s nimiž jsem strávil každý den posledních deset let. Takový Chris Neil byl pro mě jako bratr. Když jsme přišli do Ottawy jako sotva dospělé děti, bylo nám tehdy něco málo přes dvacet let, bydleli jsme spolu tři roky na statku. To mezi námi vytvořilo opravdu bratrské pouto. V okamžiku, kdy jednoho vymění, řeknete si, že bude stále udržovat kontakt s ostatními, ale stejně je to jiné, když hájíte jiné barvy.

“Ok,“ byla jediná odpověď, na níž jsem se v tu chvíli vzmohl. Bryanova následující slova mi obrátila celý život naruby. “Myslím, že mám pro tebe dobrou zprávu. Jdeš do Nashvillu,“ prohlásil.

O, můj bože, Nashville! Mohli mě poslat do jakéhokoliv z ostatních osmadvaceti celků, ale já šel do Nashvillu, kde jsem mohl trávit veškerý čas se svou manželkou. Carrie a já jsme se vzali předchozí rok v červenci, ale jelikož je zpěvačkou country, musela odjet za prací do Nashvillu, kde trávila drtivou většinu času. Viděli jsme se tak opravdu minimálně, což rozhodně nebylo vůbec lehké.

Nashville byl pro mě jako požehnání. Když jsem si balil všechny své věci, abych se vdal na letiště, zavolal mi Eugene Melnyk, majitel klubu. Poděkoval mi za léta strávená v hlavním městě Kanady a poté řekl něco, na co v životě nezapomenu. “Chtěl jsem, abys byl se svou manželkou,“ řekl tehdy. Když se začalo mluvit o mém odchodu od Sens, zajímalo se o mě údajně hned několik týmů. Eugene a Bryan prý však měli jasno. Pošlou mě jedině do Nashvillu. Mohl jsem skončit kdekoliv, ale hlavní jsem pro ně byl já s mou rodinou. Upřednostnit jako architekt týmu něco takového před zájmy klubu dělá z hokeji tak speciální sport, jakým bez pochyb je.

Ani jsem neměl čas vzpamatovat se z té náhlé změny, musel jsem si sbalit všechny věci, vzít si na sebe oblek a vydat se na letiště. Další den jsem měl hrát již v dresu Preds. Bylo mi tehdy třicet let a já jsem přišel do nové kabiny, kde jsem znal jen několik málo starších hráčů. Zábavné však bylo, když se mi pletla jména všech mladíků v týmu dohromady. Ze začátku jsem to vyřešil tak, že jsem každému říkal ‘Bude‘.

Během těch let jsem v týmu našel své místo a poznal jsem několik kluků, v nichž jsem našel novou rodinu. Minulý únor se mi navíc narodil syn Isaiah. Zatím sice nerozumí tomu, co jeho otec dělá, ale je v kontaktu s dětmi mého kamaráda Matta Cullena, tudíž očekávám, že se z něj stane obrovský fanda hokeje.

Nejrychlejší kolektivní hra světa v Nashvillu zaznamenala v posledních letech obrovský nárůst popularity, a i když jsme nevyhráli Stanley Cup, zažili jsme několik skvělých výkonů v play off, přičemž vrchol přišel v květnu, když jsme vyhráli nad San Jose ve třetím prodloužení. V životě jsem se necítil tak unavený. Předtím jsme odehráli sedmizápasovou sérii proti Ducks, přes něž nás přenesl hlavně skvělý výkon Pekky Rinneho v bráně. Odměnou nám byl souboj s dalším klubem z Kalifornie. Čekali na nás Žraloci. Byla to neuvěřitelná série. Nejdříve jsme padli v obou venkovních zápasech, poté jsme triumfovali na domácím ledě v duelu následujícím a došli jsme do mače číslo čtyři, který byl pro nás klíčový. Ten došel po šedesáti minutách za nerozhodného stavu do prodloužení. V prvním nastavení jsme trefili tyčku, ve druhém nás zase senzačním zákrokem proti Hertlovi zachránil Rinne. Kolem jedné hodiny ráno jsme přišli po páté dvacetiminutovce do kabiny a trenéři nám okamžitě začali připravovat pomeranče, banány a proteinové tyčinky. Každý byl vyčerpán, sotva popadal dech a já začínal mít křeče ve svalech. Občas se najde někdo, kdo v takových chvílích vstane a pronese motivační řeč, ale nyní všichni seděli absolutně vyčerpaní a snažili se připravit na další vyčerpávající prodloužení.

Nikdy nezapomenu, jak nás podpořili naši fanoušci. V naší Bridgestone Arena je místo, kde si s námi mohou naši příznivci ‘plácnout‘, když jdeme na led. Tentokrát jich tam bylo třikrát tolik a vypadali naprosto šíleně. Naprosto. Viděli jsme jejich nadšené tváře, v nichž se zračila absolutní důvěra v to, že dáme gól. To pro nás bylo jako adrenalinová injekce. Když jsme dosedli na lavičku, dívali jsme se po sobě a nehlasně jsme si říkali, že to pro ně musíme dokázat.

Uprostřed tohoto nastavení jsem se dostal před jejich gólmana, který právě vyrazil střelu a já jsem puk dorazil do klece. V tu chvíli hala naprosto explodovala. V životě jsem nic takového nezažil. Když na mě v rohu všichni naskákali, cítil jsem neskutečnou úlevu.

Je mi jasné, že si někteří lidé při čtení těchto řádků říkají, že jsme stejně prohráli v sedmi duelech. Je to sice pravda, ale s odstupem času, když si vzpomenu na nadšení fanoušků, se zdá, že hokejové šílenství v Nashvillu dosáhlo díky této sérii nové úrovně.

Je zajímavé, jak Vás tato hra dokáže kdykoliv překvapit. Jednoho dne v létě jsem ležel doma na gauči s mou ženou a synem. Všichni jsme byli nemocní. Najednou mi zazvonil telefon a volal Peter Laviolette, náš kouč. „Fishi, právě jsme vyměnili Sheu Webera za P.K. Subbana,“ oznámil mi. To byl naprostý šok. Shea byl náš kapitán a navíc můj dobrý přítel. Nemohl jsem tomu uvěřit. Necítil jsem se dobře a vypadalo to, že se mi vše jen zdá. Poté tato novinka zaplavila Twitter. Byl to pravděpodobně ten největší trejd za poslední dekádu a týkal se našeho týmu.

Později v létě jsem se sešel s Peterem, který se mě zeptal, zda bych se chtěl stát novým kapitánem. Samozřejmě jsem přijal. Toto je má sedmnáctá sezona v Národní lize a nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl stát kapitánem nějakého týmu. Přál bych si, aby mě v dresu Preds a s ‚C‘ na hrudi viděl naživo můj syn, až bude té hře opravdu rozumět. Měl bych začít trénovat stejně jako Jágr.

‘Možná to tak chtěl Bůh, aby byl Mike vyměněn do Nashvillu a mohl tak být s Carrie,‘ prohlásila má matka dva týdny po mém trejdu. Věděl jsem, že na mě Bůh ten den držel ochrannou ruku a využil pro své plány dobré duše Eugeneho a Bryana. Chtěl bych tímto poděkovat všem těm třem, kteří mi tuto jednosměrnou jízdenku zařídili.